Evropa je víc než Evropská unie
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Počátek lidských dějin našeho světadílu objevila archeologie na ostrovech Egejského moře a na části přilehlé pevniny východního Peloponésu. Klade jej do 3. tisíciletí n l. Jméno dostal světadíl po hrdince jedné z bájí o Diovi, princezně Europě, kterou prý Zeus v podobě býka unesl z Foinikie na Krétu. Směr bájného pohybu únosce od Malé Asie na západ tu není bez symbolického významu. Počátek evropských dějin je zároveň počátkem vývoje řecké kultury, která osobitým způsobem vstřebala a přetvořila prvky orientální, egyptské a babylonské a dosáhla úrovně, kterou obdivujeme dodnes. Rozšířila se na území podél celého Středozemního moře a neztratila svůj dominantní vliv ani když Řeky vystřídali Římané, druhý slavný národ starověku, a zbudovali své mocné Imperium Romanum. Rozšířili je daleko na sever, k Dunaji a k Rýnu, ba až do Hispánie a do Británie, na jihu do Afriky. K vyspělé kultuře řecké, ke které patřila stejně láska k moudrosti (filosofie a věda) jako pěstování tělesné zdatnosti (olympijské hry), obdivuhodné chrámy, sochy, divadlo a poesie, stejně jako harmonie životního slohu a demokratické správy obce, přispěli Římané pokrokem v oboru architektury a výtvorem organizačně správním - propracovaným souborem zákonů. Římské právo civilní (občanské, manželské, dědické, zástavní, obchodní) a trestní neztratilo svůj didaktický význam ani v moderní době. Za časů římské světovlády se antika pokřesťanštila. A tak evropská kultura spočívá jak na základech antiky, tak na základech křesťanství. Po pádu Římského impéria v 5. století se na jeho troskách vystřídalo několik válečnických germánských států. Ve stejném období došlo k velikému stěhování národů od Východu, které zahájili Hunové, pak pokračovali Avaři, Maďaři, na západě se objevili Arabové. Slované byli zaznamenáni na mapě střední Evropy kolem r. 500. Ovšem evropské dějiny se dály nepřetržitě i v době, o které nemáme písemných zpráv. Samočinně a spontánně se vyvíjel přirozený životní prostor v celé Evropě již v době předhistorické. Výměna hmotných a duchovních statků hrála i mezi Evropany na sever od civilizačních středisek kolem Středozemního moře důležitou úlohu vzájemného uspokojování potřeb, obohacování, inspirování. Kupci cestovali Evropou křížem krážem za obchodem, vojáci ji poznávali na válečných taženích, klerici, učitelé a žáci putovali za poznáním do vyhlášených evropských učilišť, řemeslníci a umělci získávali nové zkušenosti a dovednosti na svých oblíbených „ vandrech“ a nejednou se usazovali nakrátko nebo natrvalo v zemích, které nebyly jejich otčinou. Prolínaly se osudy lidí, dějiny politické a obecně kulturní.
I u nás se ve středověku prodávalo gentské (flanderské) sukno a benátské sklo. Sami jsme vyváželi zlato, stříbro, nikl a vosk. Obchod se dřevem a obilím byl doménou kupců ze severních hansovních měst, která měla výhodu levnější lodní dopravy. Kulturní vlivy se šířily bez ohledu na politické hranice. Křesťanství přicházelo z Východu (Byzanc) i Západu (Řím), a spojovalo i rozdělovalo pohany a jinověrce, vyznavače judaismu a islámu. Architektura i způsob života a literatura jako sdílená citová zkušenost generací je obsahem i formou dokladem společných inspirativních zdrojů a obdobných potřeb, názorů a postojů. Celou Evropou se šíří sloh románský a po něm gotický. I nejstarší staročeské literární památky např. se zabývají oslavou hrdinství Alexandra Velikého nebo kronikou Trojské války. Je to tak v celé Evropě, kam až dosáhl vliv Říma, který zprostředkoval antické tradice. A stejně společné jsou křesťanské legendy (bohatý soubor představuje „Legenda aurea“ Itala Jakuba de Voragine), všem křesťanským zemím. Celou Evropou se šíří rytířská poesie, např. francouzská „Píseň o Rollandovi“ nebo bretoňská pověst o nesmrtelné lásce „Tristana a Isoldy“. Ta první dochovává idealizovanou slávu Karla Velikého a jeho paladinů, ta druhá příběhy věrných rytířů krále Artuše. Uvědomovali si naši předkové, že jsou Evropané? Myslím, že prostor, kam dohlédli od jihu k severu a od západu k východu, vnímali jako SVĚT. Za časů vlády krále Jiřího Poděbradského ((1458-1471) se od nás vydala na západ dvě diplomatická poselství s cílem vyzvat přední evropské panovníky, aby se spojili k zajištění míru, k ochraně před tureckým nebezpečím a před intrikami Vatikánu v mezinárodní politice. Rytíř Jiří Šašek z Bířkova, člen družiny pana Lva z Rožmitálu, si po dva roky vedl cestovní deník. Putovali, jak napsal A. Jirásek, „Z Čech až na konec světa“. Navštívili Německo, Nizozemí, Anglii, Francii, Španělsko a Portugalsko. Na španělském pobřeží Atlantiku stanuli na mysu Finisterre, na „konci světa“. Tam tehdejší svět skutečně končil. Kryštof Kolumbus se ještě nevydal na svou první zámořskou cestu. A potrvá to ještě zhruba dvě desítky let, než Evropané zjistí, že existuje i jiný svět, a dalším časem, že světů je více, a že Evropa není totéž, co celý svět.
Ale zastavme se ještě u cíle, který sledovala naše poselstva, totiž vyjednat trvalý mír. Válka a mír se v dějinách lidstva střídají od nepaměti. Řeky vedl do bojů bůh války Ares, u Římanů dostal jméno Mars. Řekové uctívali i zbožněnou personifikaci míru Eiréné, která přináší blahobyt a bohatství, zvláště zemědělcům. Římané chápali mír (pax) jako trvalé podrobení nepřátelské strany. Až v době císařské postavili bohyni Pax sochu, ale ona zůstala dále jen ztělesněním personifikované moci nad vynuceným klidem podřízených a porobených.
Dnešní Evropa je výslednicí přemnoha bojů a válek. Po římském období se střídali hegemoni různého původu, utkávali se v bojích o državy, zápasili o charakter moci duchovní a světské, vedli křížové výpravy. Těžili z objevných cest, zakládali zámořské državy, účast na reformaci je vedla k válce třicetileté. Postupně se o slovo hlásily nové národy a mluvčí nových společenských tříd, k válkám přibyla povstání a revoluce. Pokrok civilizace, zejména věd a techniky, činil zbraně stále účinnějšími a válku ničivější a nebezpečnější. Přitom rostla nepotlačitelná žádost mít nové zdroje bohatství, nový prostor, nové sféry vlivu, kolonie a závislé země, vládnout celému světu. Napětí mezi rivaly, vyvolané hospodářskými a vojenskými zřeteli, vedlo ve 20.století ke dvěma světovým válkám. Obě vznikly na území Evropy. Neuvěřitelný rozsah zkázy, kterou způsobila ta první v letech 1914 – 1918 byl ještě mnohonásobně překonán rozsahem utrpení, ztrát a škod, způsobených tou druhou v letech 1939-1945.
Pak přišla ještě tzv. válka studená, měření sil dvou světových velmocí a jejich protikladných ideologií, aniž by došlo k vojenskému střetu. Bezpečnost se tehdy opírala o rovnováhu sil obou mocensko- politických bloků, nazývanou někdy rovnováhou strachu. Po pádu jedné z velmocí a zániku bipolárně rozděleného světa se octli Evropané ve zcela nové situaci, která si vyžádala a stále vyžaduje nová řešení a opatření k odvrácení možných válečných konfliktů. Nemá je, jak ukázal osud Jugoslávie a jak ukazují boje na Ukrajině. Jde zatím o „malé války“.
Větší válka by při stupňované účinnosti atomových zbraní ohrozila existenci lidské civilizace, ba možná všeho života na planetě Země vůbec. Ve hře je tedy stále znovu bezpečnost a stabilita v Evropě..
Mírové (irénické) snahy mají svou historickou tradici ( U nás např. Jiří Poděbradský, Jan Amos Komenský, T.G.Masaryk). Ale i fascinace válkou, vítězným bojem, triumfem moci a síly má své vyznavače. Patří k nim např. F.Nietzsche, J.G.Fichte, z našich J.Patočka (viz „Kacířské eseje“). Cestu k míru a mírové spolupráci mezi národy a osvícené soužití národů nepřestávají hledat novodobí propagátoři principu mezinárodní integrace a federalizace.
Bylo by spravedlivé připomenout v této souvislosti dílo F.W.Foerstera, který patřil k humanitně a universálně myslícímu Německu a prožil 1. i 2. světovou válku. Proti oficiální politice doma a za cenu politických persekucí kritizoval militantní pangermánskou politiku své vlády. Usvědčoval ze lži „reálné“ politiky a jejich územní anexe, agresivní pakty, kritiku versailleské smlouvy, svalování viny za válku na oběti, odmítavý vztah k reparacím. Odsuzoval samo vedení války a lživou argumentaci pro zdůvodnění bezohledného sobectví samolibé moci. Odhaloval lživou propagandu a pozastavoval se nad její účinností.Vybízel k obnově duchovních základů kultury a k organizaci evropské federace. Hitlerovu „Novou Evropu“ označil za bezbožný pokus zařadit národ v lidské universum „nadřazením.“ Podle Foerstera Hitler povstal proti veškeré morální a náboženské tradici. Konflikt s ní mu byl záminkou pro násilnické zločinectví, jehož studená zlotřilost nemá obdoby. Způsobil rozvrat – výraz duchovního zpustošení národa až do bytostných hlubin. Ctnost se v Německu již dříve octla ve službách neřesti. Známé „prušáctví“ se etablovalo jako vysoce vyvinutá morálka ve službách absolutní nemorálnosti, jako podivuhodný pořádek ve službách rozkladu, jako dokonalá organizace ve službách rozvratu.
Evropa po válečných pohromách potřebuje novou velkou světovou organizační ideu proti pouhému národnímu nebo teritoriálnímu uvědomění stejně jako proti jakémukoli sektářství, soudí Foerster a cituje G.W.Leibnize: „V Evropě není jednotlivého problému, který by se dal řešit izolovaně, Evropanům nezbývá než zřídit novou formu komunity.“ Podobně Immanuel Kant ve svém spisu „O věčném míru“ zdůraznil, že „mezinárodní mír a podřízení politiky morálce nejsou možné při konkurenci izolovaných států o nadvládu a že by mohly být opravdu zajištěny jen evropskou federací. Evropský kontinent může existovat jen jako organický a organizovaný.“ Foerster je přesvědčen, že federalismus je nepochybně organizačním principem budoucnosti a jedině možnou syntézou mezi zákonem jedince a zákonem celku. Přitom ovšem společenství národů se nemá snažit o jednolitost, normalizaci, splynutí nebo odnárodnění, nýbrž o bohatší, plnější a volnější život každého člena. F.W.Foerster znal pokus o mezinárodní spolupráci ve Společnosti národů po 1.světové válce a v Organizaci spojených národů po 2.válce světové. Od 50. let 20.století nabyly ovšem kontakty evropských národů nové kvality, prohloubila se vzájemnost a kooperace mezi státy především ve sféře ekonomické. Vzniká Evropská unie a dohody ekonomického rázu. Časem se ovšem ukazuje, že nestačí, aby společenství evropských národů bylo trvale jen výrobně spotřebním prostorem, kterému chybí dimenze duchovního rozvoje. Právě kultura propůjčovala v minulosti Evropě vůdčí postavení v mezikontinentálním měřítku. A tak r.1997 přichází dokument o“ Evropě poznávání“, zavádí pojem evropský vzdělávací prostor a úmysl integrovat tento prostor politicky, ekonomicky, administrativně. Odtud vyšla hesla jako „učící se společnost,“ „společnost poznávání“, „společnost vědění“. Formuluje se „evropský referenční rámec“, definuje se pojem kompetence jako kombinace vědomostí, dovedností a postojů přiměřených pro dané oblasti vzdělávání. Klíčové kompetence jsou ty, které potřebují všichni jednotlivci pro osobní rozvoj a uspokojení, pro aktivní občanství, společenské začlenění a zaměstnanost. Počáteční motivace francouzských a německých zakladatelů evropského společenství spočívala ve snaze smířit dřívější nepřátelství, upevnit mír, těžit z výhod společného trhu a bránit se vlivu sovětského bloku.
Dnes jde o budování jednotné Evropy deklarující demokratickou společnost, právní stát a respekt k lidským svobodám a právům. V přirozeném zájmu každého členského státu je přiměřeně participovat na procesech fungovaní Evropské unie a na ochraně evropského kulturního dědictví. Jde o principy demokracie a humanity, o porozumění, toleranci a solidaritu. Taková účast ovšem není možná bez příslušného vzdělání. Každý občan by se měl učit o Evropě jako o své širší vlasti a bude se připravovat pro život s širším rozhledem. Prostřednictvím vlivu universálních hodnot lze překonávat historicky danou izolovanost, provincialismus, netolerantnost. Uvědomělá znalost společných hodnot mezi Evropany umožní vytvářet evropskou identitu jako obecnější kulturní vrstvu nad identitou národní, která zůstane zachována. Osvojit si logickou souvztažnost kultury národní a evropské patří bezpodmínečně ke klíčovým kompetencím tvůrců vzdělanosti, veřejného mínění, principů myšlení a způsobu života. Jen tak lze přispět jak k výchově evropského občana, tak k zachování národní identity a zejména k překonání akutní civilizační krize, která hrozí rozpadem dosavadní kultury demokracie a lidskosti. Víceletá zkušenost ukazuje zanedbávání deklarovaných cílů. Vzájemnost evropských zemí ohrožuje znevážení národních identit některých členských zemí. Nejvážnější hrozbou dne je migrační krize, ohrožení evropské kultury masovým náporem islámu a multikulturní globalizací, což je vlastně pokleslá amerikanizace.
Evropské myšlení v historickém náčrtu
Principy evropského myšlení se zrodily v řecké antice. Její nejstarší referenční vzorec (paradigma) představuje Mýtus (báje). Dávná, citově prožitková zkušenost generací, tradovaná příběhem personifikovaných sil a živlů, uložená v podobenstvích, parabolách a metaforách a ztvárněná v rozmanitých kultech, mystériích a uměních. Přírodní děje a úkazy, zrození a smrt, zločin a trest, všechno v mýtickém období řídí neúprosná a nevyzpytatelná Nutnost (Ananké). Vládne nad přírodou, nad osudem bohů i lidí.
Nové paradigma přinášejí „přírodní filosofové“. Opouštějí fantazie Mýtu, usilují o poznání přírody pozorováním a úvahou, racionální reflexí. Kladou si otázky svobodně a po svém a odpovídají si na ně každý podle svých zkušeností, které osobitě zobecňují a vykládají. Zajímají se zejména o počátek všech věcí, o jejich původ. A nalézají jej v živlech, jako je voda, vzduch, oheň, apeiron, částice (semena) všech látek, atomy, číslo. Dospívají k názoru, že světu vládne Logos, světový rozum, zákon a harmonický Řád vesmíru (Harmonie, Nús).
Doba rozmachu řecké společnosti, vítězných válek a hospodářského vzestupu podporuje všeobecné přesvědčení o vládě Logu. Logos má účast i na „antropologickém obratu“ filosofie, která od poznávání přírody a vesmíru obrací pozornost k poznávání člověka a lidských věcí. Logos má svůj podíl na sporu Sokrata se sofisty i na budování klasických myšlenkových systémů, jako bylo učení Platónovo a Aristotelovo, ale i epikureismus a stoicismus. Jaká je podstata světa? Jak souvisí látka a forma? Co je idea a kde sídlí? Jak se má uspořádat obec? Jaké mají být zákony? Jaký má být člověk? V čem spočívá pravé dobro? O co má člověk usilovat? Přibývající krizové jevy helénistického a poté římského impéria však oslabují víru v moc a sílu lidského poznání. Společenské zvraty a převraty zpochybňují existenci rozumného světového řádu, šíří se skepse, stále více filosofů opouští kritický rozum a uchyluje se k nepodloženým názorům, mísí nesourodé prvky filosofické a náboženské povahy a vytváří fantastické, eklektické, synkretické soustavy. Svět Logu odchází spolu se světem řecko-římské antiky. Na jeho místo nastupuje svět středověké náboženské víry a nových říší, budovaných na troskách římského impéria. Nové myšlenkové paradigma charakterizuje Fides (Víra) a náboženské přesvědčení (fideismus).
Zatímco klasická řecká filosofie sdružovala učitele a žáky k formování názorů v autonomních školách ( např. Platónova Akademie, Aristotelovo Lykeion ), na troskách řeckořímské civilizace se utváří jediná organizace jako základna pro formování a schvalování idejí. Je to církev (kyriaké /cyriaké/ oikia=dům Boží), společenství věřících, zpočátku pronásledované a trpící. Od r. 313 státem uznané a posléze ustavené jako povinná církev katolická (obecná, universální).
Organizuje se podle správních celků římské říše, vytváří si organizační strukturu (duchovenstvo), obřady, potvrzuje některé knihy a názory (kanonizuje), hájí dogmata, odmítá apokryfy, pronásleduje kacíře.
Přirozené rozdíly mezi západní (Řím) a východní částí impéria ( Byzanc, přejmenovaná na Konstantinopolis (Cařihrad), dnes Istanbul) se prohloubily po rozdělení říše na dvě části (395) Od prohlášení církve za státní instituci se stal její hlavou císař, což na Východě zůstalo v platnosti (cézaropapismus). Avšak na Západě po pádu říše západořímské (476) a nástupu nestabilních vlád germánských kmenů nabyl zvláštního významu římský biskup, který stál v čele jediné tehdy fungující organizační sítě. Prohlásil se za nástupce apoštola Petra a činil si nároky být duchovní hlavou nejen církve, ale celého západního světa. Pozdější spojení s franskými panovníky mu přineslo vlastní stát a stálý růst vlivu i v důsledků pokřestění Irů, Germánů a západních Slovanů. Římský papež měl časté spory s východními patriarchy a jejich císaři. R.1054 nastal definitivní rozkol, oba vrcholní hodnostáři se dali vzájemně do klatby a od té doby je na světě církev západní, římskokatolická a církev východní, pravoslavná. Obě se pokládají za „pravé“. Západní i východní duchovní otcové (patres) se vyrovnávali s myšlenkovým odkazem řeckořímské antiky a vytvořili dvě varianty křesťanské věrouky, která nečinila rozdílu mezi filosofií a teologií, resp. filosofii chápali jako pomocnou vědu teologie.(Po pádu Byzance r.1453 se centrem pravoslaví stala Moskva – Třetí Řím.)
Vynikajícím představitelem tohoto období (patristiky) ještě před rozkolem byl Aurelius Augustinus (354-430). Autor četných spisů. Lidské dějiny jsou mu bojem mezi Státem Božím a Státem pozemským. Bůh je jediné dobro a blaženost lidská spočívá ve věčném patření na něho.
Od 9.stol. (doba Karla Velikého) stoupá nový zájem o školské vzdělávání, vzniká školská učenost, scholastika. Kromě křesťanské věrouky se pěstuje sedm svobodných umění, jak je ještě v helenistické době vypracovali alexandrijští učenci: trivium = gramatika, rétorika, dialektika a kvadrivium = aritmetika, geometrie, astronomie a musika. Raná scholastika zná z antiky jen zlomky, pozdní se opírá o Aristotela v celé šíři, díky i arabským učencům, kteří pozvedli západoevropské myšlení v době arabské (maurské) hegemonie ve Španělsku. Právě zde Maurové v mnohém obohatili původní Evropany. (Desítková soustava, arabské číslice, přepisování na papír (dovoz z Číny), lékařské operace, bezplatné školy, umělé zavodňování, maurský sloh chrámů, paláců a zahrad, pohádky Tisíce a jedné noci. Náboženská snášenlivost.) Prostředníky znalostí Aristotela byli i židovští filosofové, kteří působili v diaspoře na území arabských kalifátů (Cordoba, Bagdád.).
V 11. -13. století se západní Evropa seznamovala s kulturou arabskou a byzantskou i ve Východním Středomoří, do kterého představitelé moci světské i církevní uspořádali celkem osm křížových výprav „za osvobození Božího hrobu“ a „za osvobození svaté země“. Kříž a meč byly zpočátku neslučitelné. Ale když se církev změnila v církev vládnoucí a bojující, činila světským zájmům ústupky. Bližního bylo třeba milovat, zajisté, ale nevěřícího? Křižáci byli rytíři a jejich zbrojnoši a v křižáckých výpravách vládl jiný duch než v kostele. Radost z boje a síly, radost z dobrodružství, ze života, z poznání cizích krajů, z krásy a lásky a nejednou i z dobývání pohádkového bohatství Východu. Rytířská kultura byla zbožná, ne však asketická. Budoucí rytíř (panoš) se neučil jako budoucí klerik sedmero svobodných umění, ale sedmero rytířských ctností (jízda na koni, běh a skok, plavání, kopí, meč a luk, loutna a zpěv, verše a dvornost k dámám, hra v šachy). A také dostát danému slovu a pomáhat slabým, vdovám a sirotkům bylo rytířské. Řády Německých rytířů, Johanité, Templáři si vytvořily přímo militantní koncepci křesťanství.
Absolutizaci víry představovali od nejstarších dob poustevníci, kteří se zřekli pozemského života a trávili svůj čas v samotě, chudobě a rozjímání. Mniši podobné cíle sledovali kolektivně, zakládali mnišské řády a stavěli kláštery. Nejstarší byli benediktýni, od počátku 5.stol. Z dalších jsou nejznámější cisterciáci, premonstráti, františkáni. Za hlavní ctnost pokládali pokoru, pravou lásku a pravé poznání. Pohrdali světem, pohanským věděním, potlačovali uspokojování tělesných potřeb. Vyznávali askezi.
Středověká filosofie zná dva hlavní zdroje poznání: přirozené – dílo rozumu (Ratio) a nadpřirozené – obsah Zjevení, který přijímá víra (Fides). Podle vztahu rozumu a víry se formují dvě tendence: racionalismus klade důraz na rozum, v choulostivých rozporech se uchyluje k teorii „dvojí pravdy“, pravdy přirozené a pravdy zjevené, které se nemusí shodovat. Fideismus nezpochybňuje kanonizované poučky, dogmata. V nesrovnalosti má víra přednost. Víra předchází rozum. Věřím, abych rozuměl. Rozum slouží víře. Věřím, protože to je absurdní.
Nicméně racionální vzdělanost se šíří, proslulá jsou v 11.století vzdělávací střediska v Chartreuse, Remeši, Lyonu, Fuldě. R.1200 je založena v Boloni universita právnická. Další university v 13.stol. (v Oxfordu, Sorbonna v Paříži) mají již čtyři fakulty: nižší (přípravnou) artistickou ( učí se tu sedm svobodných umění, septem artes liberales) a tři vyšší – lékařskou, právnickou a teologickou. (Takovou strukturu má i pražská universita Karlova z r.1348.)
Přes oživení myšlení, které přinesla scholastika, je přínos pro myšlení spíše formální. Vzdělanci nechtějí objevovat nové, je jim uloženo zdůvodňovat dané. A tak celá pokolení se namáhají se zpracováním různých figur a modů sylogismu, pěstují verbálně logickou ekvilibristiku.
Vrchol scholastiky představuje Tomáš Akvinský. Spojil křesťanství s učením Aristotelovým a vytvořil systém, který katolíci vyznávají dodnes - v modernizované formě je to novotomismus. Pro příští vývoj bylo důležité, že působením tomistického učení vznikl ucelený universální světový názor, který povznáší člověka z jeho malosti, těší jej v jeho sklíčenosti a dává mu poučení o všech důležitých dějích od počátku světa až k jeho předvídanému konci, od narození až k smrti. Tento názor poskytl církvi kanonizovaný geocentrický obraz kosmu, jak jej ve 2.stol.n.l. vypracoval alexandrijský astronom, aristotelik Klaudius Ptolemaios. ( Dílo má 13 knih, v 9.stol. přeloženo do arabštiny jako „almagest“, v 15.stol. do latiny.) Učí, že nad námi se klene nebe stálic, mezi nebem a zemí se po obvodu kružnic pohybují slunce a planety. Středem, kolem kterého nebeská tělesa krouží, je Země, střed vesmíru (geocentrismus). K tomu náboženství přidává, že na Zemi vládne člověk, pán a koruna všeho tvorstva, pro něj byl tento svět stvořen. Historie lidstva se odvíjí od dvou základních dogmat: „V Adamovi lidstvo zhřešilo, v Kristu bylo vykoupeno“ Jediná pravá je církev katolická (obecná, universální), jediné je Písmo svaté, jediný je Aristoteles (představuje plnost vědění o světě přirozeném), jediný je jazyk pro dorozumění učeného světa, jazyk mezinárodní, církevní a světový – latina. Na universitách se čtou a vykládají předepsané texty (lectiones), k nim se druží učená hádání (disputace) k procvičení znalostí a argumentů podle pravidel formální logiky. Pověstný spor o universálie (obecné pojmy), zda existují reálně (realismus) anebo jsou to pouhá slova (nominalismus), končí ve 14. století vítězstvím nominalismu. Ten uvolňuje cestu svobodě myšlení a tím i renesanci a reformaci – hlavním kulturním hnutím počínajícího novověku.
Renesance (znovuzrození) se objevila jako nový vztah k životu a z bohatých italských měst se šířila po západní Evropě. Neubránil se jí ani papežský stolec. Opouští se přísný středověký supranaturalismus, odevšad zaznívá heslo příroda (naturalismus), skutečný život tady na zemi, svobodný rozvoj jedince (individualismus) a užívání darů života (hedonismus). Universální tendence již nesměřují k církvi a náboženství, ale k světskému státu, případně k všelidské humanitě. Středověké ideje blednou v jasu nového života, vlivem hospodářského pokroku, technických vynálezů, růstu bohatství, výnosných obchodů s Levantou, objevných zámořských cest (Kolumbus, Vasco da Gama, Magelhaes). Po pádu Cařihradu (1453) mnozí řečtí učenci emigrují do Itálie. V Evropě se šíří vedle latiny i řečtina, řečtí autoři se čtou v originále, v bohatším výběru a novýma očima: ne již pro potřebu církve a zdůvodňování dogmat, ale pro obohacení života.
Novou vnímavost již dříve podnítili básníci – Dante Alighieri (1265-1321), Francesco Petrarca (1304-1374), spisovatel Giovanni Bocaccio (1313-1365). Nadšení pro objevování antických památek a jejich vzor inspiruje malíře, sochaře, architekty. Cosimo Medicejský, hlava bankéřského domu, zřizuje na svém dvoře ve Florencii (1459) Platónovu Akademii, v níž působí vedle domácích filosofů i nově příchozí Řekové. První úspěchy tu zaznamenává mladý sochař Michelangelo Buonarotti (1475-1564). Politiku, sjednocení a ustavení mocného státu, tu promýšlí Nicolo Machiavelli (1469-1527). O dokonalé společnosti z hlediska prostého lidu uvažuje v Anglii Thomas More (1478-1535), v Itálii Thomasso Campanella (1568-1639). Prvního dal popravit král Jindřich VIII., zakladatel církve anglikánské. Druhý, za podněcování Italů proti španělskému útlaku, byl 27 let vězněn a mučen.
Renesanci vyznačuje nejen nový životní pocit, skvělé umění (Leonardo da Vinci, Raffaello Santi, Sandro Boticelli, Tizian a mn.j.), ale též začátek novověké vědy. Objevuje se nejdříve ve spojení s magií, astrologií, kaballou (židovská mystika). Známe např. šarlatány na dvoře Rudolfa II .Ale působili tu i skuteční vědci, Tycho de Brahe a zvláště Johannes Kepler (1571-1630) . Badatelé imponují obrovskou zvídavostí a prvními skutečnými objevy (astronomie, mechanika, fyzika). Převratný výzkum zahájil Mikuláš Koperník (1473-1542) z polské Toruně. Nesrovnalosti jeho pečlivých astronomických měření s platnou geocentrickou soustavou ho vedly k vytvoření nového, heliocentrického modelu. Země nestojí nehybně ve středu vesmíru, ale otáčí se kolem své osy a zároveň obíhá kolem Slunce, které je středem vesmíru. Tento pohyb působí střídání dne a noci. Ze strachu o život však Koperník své výpočty tajil až do své smrti.
Galileo Galilei (1564-1642) objevil svým nově sestrojeným dalekohledem sluneční skvrny a krátery na měsíci, což v podstatě potvrzovalo sluncestředný názor Koperníkův, v té době již církví zavržený. Byl proto přísným dekretem papežským nucen výsledky svých pozorování odvolat.
Giordano Bruno (1548-1600) domyslel Koperníkův objev a vytvořil neortodoxní přírodní filosofii, učení o vesmíru, které popíralo scholasticko-aristotelské pojetí. Byl proto benátskou a římskou inkvizicí krutě mučen a upálen.
Stálo to mnoho utrpení, než se podařilo heliocentrický názor Koperníkův prosadit. Církev jej připustila až r.1822.
Přes střety progresivního myšlení s konservativní mocí vzniklo mezi renesančními vzdělanci podnětné hnutí – humanismus. Humánní, lidské vzdělávání mělo směřovat k hodnotám lidské důstojnosti. Z nadšení pro antiku humanisté překládali a napodobovali antické autory, podle nich skládali vlastní vzorné dopisy a posílali si je navzájem po celé Evropě. Mezi nimi zvláště proslul Erasmus Rotterdamský. Dík vynálezu knihtisku Johanna Guttenberga (1448) mohla se šířit Evropou jejich díla, literatura nauková a popularizační, spisy právnické, vícejazyčné slovníky, kroniky a cestopisy, herbáře apod. I čeští a slovenští vzdělanci k nim patřili.
Z odlišných pohnutek, ale ve stejném dobovém klimatu vzniká reformace a šíří se souběžně s renesancí. Vzrůstá odpor proti světskému panování církve, která hlásá náboženství lásky a chudoby, ale sama se jím neřídí. Sám papež a mnoho kněží se oddává světským a tělesným požitkům. Reformaci předcházela některá kacířská hnutí středověku ( Katharové, Albigenští, Valdenští ), vesměs násilím potlačená a vyhubená. V době papežského schismatu (dvoj- či trojpapežství) přinesl na pražskou universitu z Oxfordu silně kritické myšlenky Johna Viklefa Jeroným Pražský a seznámil s nimi kolegu a přítele Jana Husa. Tak začal Husův spor s církví, protože ta odsoudila Viklefovy spisy k spálení. Spor skončil tragicky, Jan Hus byl upálen v Kostnici r.1415, Jeroným Pražský o rok později. Událost vyvolala mohutné lidové ozbrojené povstání proti církvi a držitelům moci
Trvalo téměř 20 let a právem je pokládáno za počátek evropské reformace. Martin Luther /1483-1546) z Wittenbergu při studiu Husových spisů prohlásil: „Já sám jsem husita a husitou byl i sv. Pavel a sv.Augustin.“
Husův význam je národní i světový. Věrnost přesvědčení i proti mnohonásobně silnější autoritativní moci, neúplatná láska k pravdě i v ohrožení života, odpovědnost vlastnímu svědomí i odpovědnost za vliv na „ty druhé“, práce pro národ, jazyk, literaturu jsou trvalé hodnoty evropské kultury.
Husité si vytvořili vlastní reformovanou církev. Reformace u jiných národů se vyvíjela podobně. Příslušníci reformovaných církví byli označeni jako protestanti. Název vznikl r.1529, když německá knížata protestovala proti omezování luterství. Šlo o protest proti zneužívání moci katolickou církví a zdůrazňování autority Evangelií (evangelíci) a Boží vůle. Ani protestantské církve se však nevyhnuly netolerantnímu zneužívání moci. Např. církev Jana Kalvína v Ženevě se uvedla terorem a upálením Španěla M.Serveta, který tu hledal asyl. Provinil se teologickou úchylkou: věřil v Boha, nikoli ve Tři Božské osoby. To však bylo kacířství nejen pro katolíky.
Na husitské učení navázal Petr Chelčický a jím inspirovaná Jednota Českých bratří (zal.1458). Její vrchol představují Jan Blahoslav a Jan Amos Komenský (1592-1670). Dík Jednotě máme vzorný překlad Bible (Kralická), odkaz k péči o čistotu a bohatství jazyka, lásku k vlasti, péči o mládež, školy a vzdělávání. Komenský (přes strasti nuceného exilu) položil základy novodobé pedagogiky a vytvořil systematické dílo obrody (všenápravy) věcí lidských v duchu realismu, demokratismu a humanismu, v rozměru osobním, národním, mezinárodním a všelidském. Reformace v našich zemích byla násilím potlačena. Naproti tomu zvítězila v severním Německu, ve Švédsku, Nizozemí, Anglii, Švýcarsku , rozšířila se i do USA.
V 17.stol. se vytváří v Evropě nové duchovní klima. Náboženská protireformace vytlačuje renesanční radost ze života, zdůrazňuje kázeň, poslušnost autoritě církevní i státní, všeobecnou státně-politickou doktrínou se stává absolutismus, uměleckým slohem baroko. Ani příroda již není zdrojem nadšeného obdivu, ale zůstává předmětem nepředpojatého zkoumání. Jednou probuzenou zvídavost se již nepodařilo potlačit. Studium starověké vědy (Euklida a Archimeda) je provázeno prohloubeným metodickým zkoumáním a pokusnictvím, konstituuje se moderní přírodověda, odlišná od knižního aristotelismu i od nekritického mísení fantazie a pravdy. Usiluje se o určitost, přesnost, jasnost, racionální zdůvodnění. Vědci mají radost z vědy, z poznávání všeobecně platných zákonů. Inspirují se i inženýrskými úkoly, které zadávají vlády pro dobu války i míru, na suchu i na moři. Za všechny jmenujme mimořádně nadaného přírodovědce Isaaka Newtona (1643-1727), jehož systematický obraz světa (Země i Kosmu) byl doplněn a korigován (neplatí absolutně) až Albertem Einsteinem, autorem teorie relativity (1879-1955).
Vědecký racionalismus, přesvědčení o schopnosti rozumu podat o světě, o člověku a jeho určení pravdu, pravdu nepochybnou a absolutní, zavládlo i ve filosofii.
První důsledný systematik v novověké filosofii byl René Descartes (Cartesius) (1596-1650). Žil v době války třicetileté (krátce i jako voják, ale čas bitvy strávil ve stanu, kde promýšlel principy analytické geometrie). Úvahy začíná metodickou skepsí: o všem lze pochybovat, jen to, že myslím, když pochybuji, je nezpochybnitelné. „Myslím, tedy jsem.“ Existuje nekonečná substance (Bůh) a dvě substance konečné - hmota a duch. (Metafyzický dualismus.) Hmota (tělo) má atribut rozprostraněnosti, atributem ducha je vědomí. V přírodě (svět hmoty) se děje všechno podle zákonů mechaniky, vysvětluje se z vlastností prostoru, rozměru, tvaru a pohybu. Setkal se také s Komenským, ale nerozuměli si. Mechanismus byl Komenskému cizí, zbavoval svět kvalit.
Zato stoupencem Komenského mírových snah byl G.W.Leibniz (1646-1716). Snažil se o mír mezi katolíky a protestanty. Svět chápal jako soustavu nezničitelných duchovních monad nikoli hmotných atomů ( spiritualistický pluralismus). Byl radikálním optimistou, věřil, že „tento svět je nejlepší ze všech možných světů“. (Sklidil za to sarkastickou kritiku od Voltaira.) V Berlíně dal podnět k zřízení Akademie věd (1700).
Shodou okolností se v britské ostrovní říši ve stejné době nerozvíjel racionalismus, ale empirismus, orientace na zkušenost. Tradici založil ještě pod vlivem renesančních představ Francis Bacon z Verulamu (1561-1626). Plný nadšení z přibývajícího poznání hlásal, že „Vědění je moc“ a sestavoval po celý život plány, jak se zmocnit veškerého vědění a jak zužitkovat poznání přírody pro potřebu životní praxe. Pro své projekty se snažil získat královnu Alžbětu, pak krále Jakuba I. Podobně jako Descartes se zabýval úvahami, jak zdokonalit metody poznání. Ale zatímco Descartes preferoval metodu analytickou (deduktivní, geometrickou), Bacon propracoval metodu empirickou, induktivní. Od jednotlivých zkušenostních případů dospíval k obecné pravdě. Snil o technickém pokroku, představoval si věci, kterým dnes říkáme telefon nebo vzducholoď. K lidskému poznání byl kritický, varoval před předsudky, navyklými stereotypy, antropomorfními analogiemi. Zastával teorii dvojí pravdy. Obor vědy a víry, rozumu a Zjevení se podle něho nedá slučovat.
John Locke (1632-1704), studoval filosofii, medicínu, přírodní vědy, účastnil se příprav revoluce r.1688 – za moderní stát z vůle národa a za svobodu svědomí, po nezdaru v exilu ve Francii a v Holandsku. Pro hlásání tolerance předmětem útoků anglikánské církve. První z filozofů, který se věnoval systematicky otázkám noetickým. Vznik poznání, jeho jistota, spolehlivost, platnost. Smyslové vnímání poskytuje veškeru látku pro naše myšlení. „Duše dítěte je tabula rasa.“ „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“
Georgie Berkley (1685-1753) posílil v teorii poznání úlohu vnímajícího subjektu. Existovat znamená – býti vnímán. Objekt tedy nezávisle na subjektu neexistuje.
David Hume (1711-1776) z jižního Skotska, pobýval i ve Francii a přátelil se s Rousseauem. Napadl dva pojmy, které hrály důležitou úlohu v systémech 17.stol., totiž pojem substance a kauzality. Nejsou a nemohou být předmětem našeho vnímání, protože vnímáme jen jednotlivé jevy, nikoli jejich vnitřní vztahy a souvislosti. Humova skepse působila zejména na pozitivismus a na jeho zdrženlivost ke všemu, co není dáno jako pozorovatelný fakt.
Osvícenství je nový proud rozmachu lidského ducha. Navazuje na rozvoj přírodovědy, chce moderní názor světový popularizovat,chce šířit světlo poznání, bojovat proti tmářství pověry, získávat porozumění pro ideu tolerance. I stát má být racionální a tolerantní, respektovat lidská práva, rovnost, svobodu a bratrství. Ideje se rodí již v renesanční Itálii, v Holandsku 17.stol., výraznou podobu získává v Anglii 17. a 18. stol., vrcholu dosahuje ve Francii 18.stol. Poskytlo argumenty pro francouzskou revoluci i americký boj za nezávislost. Osvícenská hesla: baconovská víra ve společenský pokrok dík přírodovědě, volná myšlenka, deismus.
Slavná francouzská Encyklopedie věd, umění a řemesel. Demokratická a revoluční hnutí ve vyspělých zemích. Osvícení panovníci v zemích méně pokročilých. U nás tereziánské a josefinské reformy Osvícenství ovlivnilo všeobecný konsensus názorový v Evropě v 19. a 20. stol. V jeho duchu se neslo i probuzení národů, naše národní obrození s ním ideově splývá.
V zemích, které naplno neprožily renesanci, přišel s osvícenstvím novohumanismus. Usiloval oživit řecký ideál, smysl pro harmonii těla i ducha,pro krásno a umění, pro Athénskou demokracii (Winckelmann, Herder, Humboldt). U nás existovala klasická (novohumanistická) gymnázia od 19.stol. do poloviny 20. stol.
Zásadní význam pro další vývoj evropského myšlení má Immanuel Kant (1724-1804)
svým kriticismem. Vzal si za úkol všechny novodobé směry uvést do vzájemné rovnováhy na základě kritického prozkoumání možností našeho poznání. Z dogmatického spánku prý ho probudil D.Hume. Všímá si toho, čím vědomí disponuje před zkušeností (apriori) a čím po zkušenosti (aposteriori). Dospívá k názoru, že to, co poznáváme, jsou „jevy“, závislé na našich poznávacích schopnostech. Za nimi jsou „věci o sobě“, našemu poznání nepřístupné, nepoznatelné (agnosticismus). Kant tak uzavírá jedno období novověké filosofie a otvírá cestu ke konstituování mnoha noetických směrů, které vycházejí buď od objektu, od předmětu poznání a jeho působení na člověka (O-filozofie), zatímco jiné vycházejí od poznávajícího subjektu (S-filozofie). Z Kanta se cituje poetický výrok „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“, záhada světa a mravní povinnosti, dva hlavní předměty Kantovy filozofie. A morální zásada: „Jednej tak, aby princip tvého jednání mohl platit všeobecně, pro všechny.“ (Kategorický imperativ.)
Filozofická díla jsou podobná dílům uměleckým. Zatímco nové vědecké objevy ruší platnost dřívějších teorií, nová umělecká díla neruší význam děl předchozích. Nejde o datum vzniku, ale o uměleckou výpověď o člověku tváří v tvář světu. Podobně je tomu i s filosofickými myšlenkami. Překotný technický rozvoj a rozmáhající se globalizace činí skutečnost stále neproniknutelnější. Jedinec je ve svém sociokulturním poli determinován místem, časem, postavením, takže různě prožívá narůstající krizovost civilizace a rozpory mezi hlásanými osvícenskými ideály a jejich deformovanou realizací. Jako by skutečnost nabízela člověku tisíc tváří, nikdo nemůže reagovat na všechny a každý reaguje podle své osobitosti. Proto v daném období vzniká v Evropě mnoho filozofických směrů, proto se otvírá mnoho cest za poznáním podstaty a smyslu. Kant stanovil zásadní meze lidskému poznání rozlišením jevu a věci o sobě, ne všichni s tímto odkazem stejně zacházeli. Jedni chtěli „věc o sobě“ odhalit, druzí ji prostě škrtli jako zbytečnou, když o ní stejně nemůžeme nic vědět. Jedni se chtěli soustředit na zkoumání jevů a za pomoci vědy ověřovat daná fakta, zkušenost a smyslová data, druzí se zaměřili na sledování obsahů našeho vědomí za pomoci metodického niterného (sebe)zření. A tak se formuje objektivní idealismus a jeho učení o duchu jako podstatě světa, subjektivní idealismus konstituuje vnější svět prostřednictvím vědomí. Voluntaristé pokládají vůli za podstatu světa, materialisté hmotu. Neotomisté se vyrovnávají s ustavičným pokrokem věd z pozic svého křesťanského kreacionismu. Novopozitivismus se stále zbavuje pseudoproblémů, které nás zavádějí za hranice fakticky daného. Neorealismus se chce zabývat realitou, často ji však hledá v „obsahu vědomí“, nikoli vně tohoto vědomí. Fenomenologie je nezpochybnitelně subjektivně idealistická. Provokující příval nihilismu přináší tzv. postmoderna, nová výzva pro všechny, kteří by chtěli čelit rozkladným jevům současné civilizace.
Skončila kultura dvou století, hlásá mediálně podporovaný proud tzv. postmoderny, který se zaměřuje na odmítání lidské racionality a historicky se utvářející vzdělanosti a mravnosti.
Nalézá zlomyslné potěšení v nejrůznějších formách destrukce etických a estetických řádů. Spojuje se s pokleslým neoliberalismem a extrémním egocentrismem. Pod záminkou svobody člověka bez hranic si nepřipouští odpovědnost ani za stav přírody ani lidské společnosti. Budoucnost globalizovaného světa přenechává volné hře trhu a finančních toků. Jestliže paradigma moderny (novověku od dob renesance) vystihoval racionalismus (Ratio), přirozené poznávání světa a rozumné pořádání věcí lidských, paradigmatem období postmoderny se stává všem měřítkům se vymykající Hybris. V řecké mytologii to znamená překročení míry, narušení všech řádů. Děje se tak z přesycenosti, nevázanosti, svévole, zpupnosti a pýchy, zaslepenosti, chtivosti a chamtivosti. Řečtí tragikové (Aischylos, Sofokles, Euripides) ukazovali, jak lidskou rouhavou Hybris trestá Spravedlnost utrpením, také bez míry. Svět potřebuje nové, vysvobozující paradigma, všelidskou dohodu o všeobecně platném morálním řádu na celé planetě – Éthos.
Evropské kulturní dědictví jako výzva
Projdeme-li třeba jen letmo dějinami evropského myšlení, můžeme vyvrátit skeptický názor, že Evropané nemají nic společného. Spojuje je nejen geografický prostor, ale především společné dějiny ducha, které zanechaly nepřeberné bohatství dokladů o odvaze přemýšlet, hledat, tvořit. Sama cesta za poznáním je inspirující hodnotou, za předpokladu ovšem, že ji budeme s porozuměním sledovat, poznávat a oceňovat. Odvoláme se na Hegelovo „aufheben“ v jeho trojím významu a budeme myšlenky svých předchůdců nejen rušit, ale i uchovávat a pozvedat do vyšší roviny, kterou nám nabízí uplynulý čas a nové životní podmínky. Budeme sledovat „kontinuitu dobrego“, jak říkají Poláci, na ochranu proti procesům, které ohrožují existenci lidstva. Evropané mají společnou kulturní základnu, podmínku pro udržení svého společenství i pro usilování o změnu k lepšímu. Svět je po pádu bipolarity ještě heterogennější, ještě fragmentárnější, než byl dříve. A neudrží jej pohromadě jenom ekonomické zájmy, ale cílevědomá činnost osvětová a výchovná, směřující k posilování lidské pospolitosti a soudržnosti.
Mýlí se ti, kteří chtějí rozvíjet evropské občanství odklonem od občanství národního, nebo dokonce jeho popřením. Jako by neznali systémové vztahy celku a části, obecného a zvláštního, hromadného a individuálního, rodu a druhu, logicky nadřazených a podřazených kategorií. Ty se přece navzájem nevylučují, ale podmiňují a potencují. I Evropan má potřebu přináležet k své národní skupině, s kterou ho pojí jazyk, tradice, společně prožívaná historie, zvyklosti, způsob vnímání a chování, folklor, umění. Evropské a národní se nejen nevylučuje, ale navzájem doplňuje a obohacuje. Ani ty nejmenší národy nevstupují do Evropské unie s prázdnýma rukama. A integrovanou Evropu není možno budovat bez tmelu národního uvědomění, jen jako společenství davů nespojených individuí.
Je pozoruhodné, jak velice jsme se vzdálili od očekávání laskavých mezilidských vztahů po převratu 1989. Kde je tehdy vyhlašovaná „pravda a láska“? Z médií se bez přestání valí proudy nenávistných nařčení, odsudků, škodolibých a výsměšných komentářů, podezření, zlomyslných a cynických urážek. Kdysi jsme oceňovali zdvořilost, slušnost, úctu, vděčnost, cit, vkus a takt. To už naši tvůrci veřejného mínění neznají. Když hledám vhodné přirovnání, napadá mě pohádka H. Ch. Andersena „O Sněhové královně“. Jenomže na rozdíl od pohádky nejen Kayovi, ale celé společnosti vlétl do oka střípek z rozbitého zrcadla a všichni vidí svět černě, se zlobou a zlostí. Nesmiřitelný a nepřátelsky zaujatý je dnes každý druhý člověk.
Souvisí to se světonázorovou orientací, která dnes u nás převládá. Přesvědčují nás, že konzumní společnost je nejlepší a vývojově nutná. Máme se prý starat každý sám o sebe, máme se snažit profitovat z podnikání a z podílu na zisku, mít se dobře a „užívat si.“ „Hoďme za hlavu“ obecné blaho, stát, nezaměstnané a chudé, radí nám. Každý je si svého štěstí strůjcem. Nestarejme se o ožebračené části světa (beztak se tam posílá humanitární pomoc!). Krize jsou přece nutné a střety mezi Východem a Západem, Severem a Jihem nevyhnutelné. A F.Hayek učí, že spravedlnost je iluze, která „ pobláznila socialisty“.
Znavená Evropa umírá, píše O.T.Funda. Opěrné ideové pilíře evropanství – odpovědnost, humanita, racionalita, exaktnost, svoboda a tolerance – se bortí. Ústřední evropské ideje ztratily motivační sílu. Svoboda podlehla mocenským zájmům, tolerance poklesla do lhostejnosti, odpovědnost hasne, protože již není odpovědných rozhodnutí a činů, nedávná historie i přítomnost jsou dokladem selhání humanity, ať již křesťanské, ať sekulární, racionalita a exaktnost se staly samoúčelnými, jak vidíme např. na činnosti vysokých škol.
Paradoxně ( jde o heterogonii účelů) dospěl člověk svou vrcholnou vědecko-technickou materiální civilizací nikoli do stavu zamýšleného většího bezpečí, blahobytu, lidskosti a kulturnosti, ale naopak – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry celé planety, život a zdraví člověka nevyjímaje. Od 60.let minulého století stojíme tváří v tvář hrozivým přírodním katastrofám, haváriím a kataklysmatům. Dostalo se nám varování, že jsme svými přetvářecími činnostmi narazili na meze, za kterými hrozí životu na naší planetě zkáza. Dostalo se nám naléhavé výzvy, abychom zachovávali principy trvale udržitelného života. Zároveň jsme prudce vtahováni do nového globalizačního ekonomického procesu, který představuje slepý produktivismus, honbu za ziskem a bezohledné zvyšování konkurenceschopnosti.
V 70.letech nastal v západní společnosti výrazný odklon od sociocentrismu (normocentrismu) k egocentrismu. U nás došlo k této změně o 20 let později.
Vrcholoví politici světa se na svých sumitech opakovaně radí, jak čelit současné finanční krizi, jak překonat neuvěřitelné zadlužení států, jak zabezpečit ohroženou kapitalizaci hroutících se bank. Jinými slovy, jak obnovit plynulý, ničím nerušený globální veletok peněz ve službách samoúčelné maximalizace zisku. Ale současná globální krize není jen ekonomická, je i politická, ekologická, etická, estetická, postihuje všechny kulturní oblasti.
A není vyvolána snad jen nějakým nesouladem mezi nabídkou a poptávkou, jak tomu bylo v minulosti. Jde o disfunkci, kterou způsobilo hrubé porušení rovnováhy společenských dílčích systémů. Systém ekonomický, zvláště jeho finanční a spekulativní odnože, bují na úkor ostatních do té míry, že činí politiku, právo, morálku, vzdělání, umění atd. nejen závislými a podřízenými, ale bez zřetele k ekonomické funkci a zisku bezvýznamnými, odsouzenými k živoření, ne-li k zániku. Ze všech neekonomických cílů se stávají jen prostředky ke koupi a prodeji specifických „služeb,“ určených k tvorbě zisku a jeho maximalizaci. Nerovnoměrný ekonomický růst na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních subsystémů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidských a mezinárodních vztahů.
Před 30 lety jsme uvažovali o Evropě jako o“ živém kulturním dědictví“. Dnes vidíme, že jsou kulturní hodnoty ohroženy bezhlavým ekonomickým „růstem růstu“.To nepochybně zvyšuje význam osvětového působení na ochranu a k oživení kulturního odkazu, protože právě v něm může dnešní člověk najít příklad, argument a sílu rozkladným civilizačním vlivům čelit. Dokážeme změnit své chování? Dokážeme přiměřeně reagovat na změněný význam signálů, které byly dříve příslibem, dnes jsou výstrahou? Dovedeme obnovit eufunkční vztahy v různých rovinách interakce s přírodou a společností? Budoucnost našeho světa závisí na udržení archetypů naší kultury – principů vzdělanosti a kritického myšlení, principu sebeomezení ( pokud jde o zbytné statky) v zájmu rozvoje schopností a sil, principu humanismu, ohledu na druhé (co nemáš ty rád, nečiň druhému) a občanské odpovědnosti. Neomezený růst produkce v globálním měřítku stejně jako čekání nějaké samočinné nápravy povedou ke katastrofě a zhroucení. Rozum velí dobrovolně přijmout meze růstu, produktivní síly orientovat nikoli na nekonečné rozšiřování výroby zbytných statků, ale na péči o přírodu a životní prostředí, o zdraví člověka, o získání většího množství volného času a o vyšší kvalitu jeho využívání, o duchovní hodnoty, o kulturu ducha i těla. Takové omezení přinese menší zatížení surovinových a energetických zdrojů, zato však větší zatížení lidských schopností a možností intelektuálních a morálních.
Atlantská charta (1941) deklaruje nejen právo na život, svobodu projevu a vyznání, bezpečnost, přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, ale též život bez strachu a nouze. Nestačí dovolat se u soudu práva. Je žádoucí mít též preventivní ochranu před zločinem a nedobrovolnou nezaměstnaností. K tomu přistupuje ještě odpovědnost za životní prostředí a přírodu vůbec. Je žádoucí, aby se Evropanům podařilo završit institucionalizovanou koncepci lidských práv ještě koncepcí lidských odpovědností (J.Krejčí).
Žijeme v době, která není příznivá ideálům osvícené demokracie ani humanitní vzdělanosti a mravnosti. Konzumní společnost se orientuje na snadný technický pohyb v současné civilizační vlně, na zvládnutí angličtiny a počítačů. Bývalý premiér konstatoval, že naše školství není dost „anglofonní“ a paní náměstkyně školství chtěla přiblížit náš vysokoškolský systém anglosaskému, od obsahu a metod až po vyučující, kteří budou vyučovat anglicky, a přijdou jako rodilí mluvčí ze zahraničí. Neboť cílem školství je zvyšovat konkurenceschopnost lidských zdrojů ve výnosných oborech v globálním měřítku. To ovšem není v duchu tradic evropského vzdělávání. Pojem vzdělání patří od 18.stol. mezi základní kategorie evropské kultury. Opírá se o tradici anticko-helenistickou (cultura animi) a křesťanskou (člověk jako „obraz Boží“). Vzděláním se mají lidské vlohy rozvíjet k dokonalosti, nikoli k službě špatnosti. Vzdělání se týká jednotlivce, národů, celého lidstva. Herder rozlišil kulturu vzdělávací a znetvořující. Kritický romantik Rousseau mínil, že nepravá, falešná vzdělanost odvedla člověka od jeho původní přirozené dobroty. Pestalozzimu je vzdělání harmonickým rozvíjením sil hlavy, ruky a srdce (myšlení, činnosti a citu).
Všeobecné vzdělání mělo přivést do vědomí poznatky z oblasti přírody, věd, řemesel, umění, mravnosti. Osvobodit člověka od omezenosti a ohraničenosti úzce zkušenostního a utilitárního stanoviska, mělo podpořit pochopení souvislostí společenského života a duchovního usilování člověka v daném kulturně historickém prostoru a čase.
V jakém smyslu je možno hájit intence osvícenců před útoky dnešních ekonomů, finančníků, podnikatelů, počítačových expertů? Konkurenceschopnost je přece účelově profesní a povoluje jen tolik kultury, kolik je jí zapotřebí v zájmu výdělku. Všeobecné vzdělání se podřizuje službě užitku, chápaného jako okamžitý materiální prospěch a zisk. Poznání, které se nedá zpeněžit, harmonické vzdělání jako nositel mravnosti a kulturnosti, osvobození člověka prostřednictvím sebeuskutečnění rozumu – to všechno je zbytečná ztráta času, nadbytečný luxus, případně podivínství. Moderní boj o život potřebuje vzdělání účelné a rychlé, aby si člověk mohl co nejdříve a co nejvíce vydělávat.
Jde zřejmě o problém starý. Galénos, známý lékař, logik a filozof starověkého Říma např. napsal: „Je hanba, že se někdo dovede namáhat po mnoho let, aby se stal dobrým lékařem, obhájcem, učitelem nebo geometrem a přitom není ochoten namáhat se příslušně dlouhý čas, aby se stal dobrým člověkem.“ A na totéž téma J.A.Komenský: „Přejeme si, aby každý člověk byl celistvě vzdělán, správně jsa vycvičen nikoli jen v nějaké jediné věci nebo v několika málo nebo v mnohých, nýbrž ve všech, které dovršují podstatu lidskosti.“(Motto Zprávy o vzdělávacím systému ČR. OECD, Paříž 1996.)
Zatímco v době rozvoje civilizace představuje vzdělání vysoce respektovanou hodnotu, v dobách úpadku ztrácí na ceně. Elita pěstuje kult bohatství a moci. Vzdělaných občanů ubývá, šíří se masová ztráta vkusu, vulgárnost, surovost, brutalita. Nepřipomíná i tím současná západní civilizace pozdní Řím?Povrchně a krátkozrace se šíří iluze o tom, že rizika nedorozumění a válek se odstraní dík vzájemné ekonomické závislosti, informační telekomunikaci a společnému jazyku. Avšak skutečnou šanci má integrovaná Evropa jen za předpokladu, že evropské národy budou pěstovat jak společné kulturní základy, tak vlastní kulturní identitu jako součást evropské jednoty v rozmanitosti. Jen prožitek kultury vlastní dává schopnost a ochotu chápat a ocenit kultury jiné. Transnacionální národní identita je možná, mezi národností a mezinárodností není podstatný rozpor, ale shoda. Evropské národy nemají jen společné kulturní tradice, prožívají společně i problémy současného vývoje světa.
K nejvážnějším kulturním problémům dnes patří otázka, jak čelit povrchnosti mediálního věku, jak odevzdat národní a evropskou vzdělanost a kulturu generaci, charakterizované jako „generace diskoték, MacDonaldů, džínové uniformy a sexuálně drogového přehlušení myšlení.“ Generaci, které již nic neříkají národní kulturní tradice, ale které jsou lhostejné i celoevropské kulturní archetypy řeckých mýtů i křesťanských legend, stejně jako symbolické postavy časově bližších kulturních okruhů – Tristan a Isolda, Don Quijote, Don Juan, Hamlet, Jago, Harpagon, Tartuffe, Faust, Peer Gynt, Oněgin, Oblomov…
Generaci, která netouží po vzdělání, ale chce se stát celebritou, kingem, miss či superstar, zviditelnit se a co nejvíce „si užít“. Jak projektovat adekvátní výchovu pro Evropu, jak uvažovat o komponentách evropského vědomí, o humánním modelu Evropana za těchto podmínek?
Jak státy, tak celé civilizační epochy se udržují těmi idejemi, které stály u jejich vzniku. Antika, křesťanství, renesance a reformace, osvícenství, lidská a občanská práva, volnost, rovnost, bratrství, humanismus, demokracie – takové ideály jsme zdědili, aby nás inspirovaly, integrovaly a oduševňovaly. Platí, že demokracie je vláda lidu, lidem, pro lid. Odmítejme nastolenou pekuniokracii, vládu peněz, penězi a pro peníze.
Ze současné globální mnohočetné krize není jiného východiska než návratem k autentickým potřebám a hodnotám člověka jako bytosti přírodní i kulturní, tělesné i duchovní. Lidskost se neodvozuje z potřeb ekonomicko-finančních procesů, ale z mnohostranných, dílem strastiplných, dílem poesií, láskou a nadějí obohacujících kulturních dějin lidstva. Usilujme v celé Evropě o kvalitu a trvalou udržitelnost života, osvoboďme se od závislosti na zbytnělém ekonomismu, nedejme se odradit od zápasu za demokracii, která má být v souladu s historickými tradicemi humanitní, nikoli neoliberální.
Je zajímavé, že se po létech uvnitř EU objevuje specifický význam vzájemnosti středoevropských zemí. Masarykův projekt Demokratické unie střední Evropy z roku 1918 není jen ojedinělý historický relikt. Už roku 1335 se v severomaďarském Visegrádu sešli český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. a uherský král Karel I. Robert, aby uzavřeli smlouvu o společném postupu proti rozpínavosti Habsburků. Historicky bližší je dnes Rada vzájemné hospodářské pomoci středoevropských zemí z let 1949 - 1991. Když skončila "studená válka", otevřely se nové možnosti ve společném evropském geografickém a společenskohistorickém prostoru. Tvořila se Pentagonála, Hexagonála...Mnohým však se jevilo atraktivnější opustit střední Evropu a začlenit se do západoevropských struktur. Západ se jevil pokročilejší, produktivnější, výnosnější. Historický vývoj v Evropě byl skutečně nerovnoměrný. Západní Evropa zaznamenala od 15. stol. prudký ekonomický a celospolečenský pokrok. Po zámořských objevech nechybělo ani obohacující koloniální uchvácení mnoha neevropských území. Ale byl tu i růst vzdělanosti a kulturních hodnot s ideovým vrcholem v podobě revolučního vyhlášení svobody a lidských práv. Situace ve střední Evropě byla jiná.
Dlouho tu trval zpátečnický feudalismus, přežitky nelidského nevolnictví, absolutismus vládnoucích dynastií, nadřazenost aristokracie a církve. Situace po 1. i po 2. světové válce ukázala, že nestačí parlament, volební právo a stranický systém, protože je zapotřebí především aktivních a zodpovědných lidí s rozhledem. Nedostatek zkušeností s demokracií byl ve střední Evropě i po roce 1989. Mnozí se bezvýhradně přiklonili k Západu, ačkoliv tamější režimy již v nejednom případě postihla úpadková krize demokracie. Došlo k určitým střetům o rovnoprávnost a suverenitu, začaly probleskovat mocenské ambice. V současnosti EU nepochopitelně podporuje imigrantskou invazi, která ohrožuje celou evropskou kulturu. Nastala situace, kdy o Evropské unii rozhodne uskutečňování cílů, bez kterých integrace států ztrácí smysl. Má ho jen tehdy, když vede k vyššímu stupni lidskosti, humanity a kultivace lidského života a světa ve všech evropských zemích, a nejen v nich.
Foerster, F.W. 1948. Evropa a německá otázka. 3.vyd. Praha : Universum, 1948. 521 s.
Funda, O.A. 2000. Znavená Evropa umírá. Praha : Karolinum, 2000. 208 s.
Kováč, D. 2007. Psychológiou k metanoii. Bratislava : SAV, 2007. 475 s.
Kučerová, S.1996. Člověk – Hodnoty – Výchova. Prešov : ManaCon, 1996. 229 s.
Liessmann, K.P. 2008. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha : Academia, 2008. 125 s.
Lyotard, J.F. 1993. O postmodernismu. Praha : Fil.ústav AV ČR, 1993. 206 s.
Matúšová,S., Jablonský,T., Kolibová,D. 2013. Učitel a európské hodnoty. Ružomberok : Katolická universita, PdF, 2013. 103 s.
Tvrdý, J. 1947. Průvodce dějinami evropského myšlení. Praha-Brno-Banská Bystrica : Komenium, 1947. 491 s.
Welsch, W. 1994. Naše postmoderní moderna. Praha : Zvon, 1994. 181 s.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 634. publikaci, určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 21. prosince 2018.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz
Facebooková adresa:https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl